My, běžní lidé, máme rozložen den do několika etap, které jsme zvyklí rozlišovat podle toho, kde se zrovna nacházíme. Obvyklý scénář vypadá u většiny populace zhruba následovně – ráno vstaneme, pohybujeme se po domácnosti a někteří zapnou televizi s naivní představou, že jim to zpříjemní start do jistě nádherného dne. Následně se přesouváme do práce a někteří opět zapnou tentokrát rádio s naivní představou, že se dozví, co se aktuálního stalo… ale bohužel zjistí, že se přes noc, kdy viděli večerní zprávy, moc novinek neurodilo (pokud zrovna někdo nevydráždil Severní Koreu za únosnou mez). Hurá, už jsme všichni vesele v práci, kde strávíme tu nejpodstatnější část dne a v obvyklých případech nezapínáme žádnou televizi, ani rádio, ani internet a dokonce nelistujeme žádnými periodiky. Po jistě velmi příjemném čase stráveném v zaměstnání, kde jsme něco podstatného udělali, ze sebe máme takovou radost, že se jdeme odměnit něčím výborným – takže míříme do obchodu! Zde celí rozčilení opakujeme stejnou frázi se stejným údivem, den co den: ,,Kde se tady všichni ti lidi berou?! To nemají nic na práci?!” Po úspěšném nákupu, kdy byla fronta u pokladny snad delší, než celý náš zbytek dne, se opět usadíme do auta a cestou domů se odměníme poslechem rádia. Nastal večer a poté, co jsme stihli změnit názor na naši odměnu z obchodu, neboť jsme se opět ubezpečili, že stát u plotny je pro vysíleného člověka po celodenní námaze snad větší otročina, než samotná práce, si pustíme zprávy, které jsme slyšeli za den hned několikrát, ale přece jen chceme obrázky… No a už nám nezbývá nic jiného, než po hodinové masáži brutálních záběrů bídy a zločinů u nás i ve světě, jen bezduše prolétnout našich stodvacet kanálů a se slovy, že tam zase nic není, jít padnout do postele, abychom zítra mohli opět hrdě vítat nový den, který opět nastartujeme tou správnou nohou za pomoci Snídaně s Novou.
Nyní musím odhlédnout od faktu, který mi došel až v průběhu psaní tohoto článku, a to, že náš život se moc neliší od různých Sci-fi filmů, kdy chodíme celý život jako jedno stádo bez emocí a za dohledu kamer. Původní můj záměr totiž byl upozornit na jeden fakt, se kterým jsem se začal významným způsobem potýkat po mém nástupu na vysokou školu. Nemohu se zbavit pocitu, že jsme ze všech stran zahlceni stovkami odborných pojmů a cizích slov. Když prožíváme náš život tak, jak jsem ho popsal v úvodním odstavci, nečiní nás to nijak bohatšími a spíše nám to zbytečně ztěžuje už tak dost velký úděl. Jen si představte modelovou situaci, kdy ráno vstanete, jdete se umýt, následně si uvaříte kávu a chcete si ji před odchodem v klidu vypít. Jenže k tomu si pustíte vaši tradiční ranní relaci a zrovna začínají zprávy! Máte v sobě pár loků horkého nápoje a začínáte poprvé dnes přemýšlet. Myslíte na to, abyste si nezapomněli vzít do práce svačinu a jestli jste dětem nachystali do školy pití a čisté tričko. Bohužel místo toho sledujete v televizi pána, který vám se zcela vážným výrazem hlásí, jak vážná je politická situace ve Venezuele a vy musíte začít pátrat v hlavě, kde že ta Venezuela leží a jestli jsou tam pořád u moci ,,ti komunisti”. S blaženým úsměvem značícím vítězství nad tou zlou paní učitelkou, co vám před dvaceti lety dala trojku ze zeměpisu, se sami sebe stihnete v duchu pochválit. V další sekundě se podíváte na časomíru a uznáte, že před reportáží o novém mláděti v ostravské ZOO, byl nejvyšší čas k odchodu… Zapomenete na stole svoji svačinu, neboť jste měli dost práce s přesvědčováním syna/dcery, že je opravdu nutné, aby šli do školy. V autě si zapnete rádio a pokračuje druhá vlna ranních zpráv – tentokrát se mapuje situace v Íránu a v jak neskutečně závažné situaci se nachází Jižní Evropa, kam se snad letos konečně podíváte o prázdninách místo Chorvatska.
Toto téma ovládne i první půlhodinu v práci, kdy se tichý ranní příchod změní v ostrou slovní přestřelku, jestli se nám EU nesnaží tak trochu podsouvat důležitost našeho státu pouze v těch případech, kdy po nás něco chcou. Dalších osm hodin vyplní každý z nás dle své libosti či náplně práce a můžeme směle vyrazit do obchodu! Milí přátelé, minimálně já, autor textu, si musím přiznat, že sortiment dnešních extra/hyper/super marketů mne spíše děsí. Nemluvím o kvalitě, ale o kvantitě – to množství prodávaných věcí, které ani neznám je zarážející i obdivuhodné zároveň. V zelenině se úplně ztrácím i přesto, že ji denně jím a když už konečně najdu, co hledám, tak zjistím, že vlastně celou dobu kupuji kapie a ne papriky! Vyveden z tohoto životního omylu se nezapomenu jako každý den podivit nad nehoráznou spoustou lidí, protože jen já, samozřejmě, jsem v právu tam teď nakupovat!
Po zaplacení nákupu, kdy nás čeká další údiv, kolik že ty kapie vlastně stojí, opět sedáme do auta a za zvuků toho, co se přes naši pracovní dobu stalo a k čemu všemu museli přijet policisté, hasiči i záchranáři přijíždíme domů už úplně propocení a to jsme ještě nevynesli ty kabele do domu! Čeká nás rodinné kolečko, kdy zjistíme, kdo se jak měl a za apatického poslechu průběhu zcela běžného dne našeho blízkého usínáme u regionálních večerníků. A jako zázrakem se probudíme ve chvíli, kdy hlásí úspěchy či prohry našeho oblíbeného hokejového nebo fotbalového týmu! Spořádáme naši večerní porcičku těch kapií, které od tohoto momentu chutnají určitě jinak, než ty nachlup stejné papriky, co jsme v rámci naší hubnoucí strategie večeřeli do včerejška. Po zcela mylném pocitu sytosti usedáme k televizi zcela smíření s tím, že příští hodinu nedávají nikde nic jiného než zprávy. Takže se na všechno podíváme pořádně jednou a na dalším programu i podruhé! Tentokrát ovšem s malou změnou oproti rannímu vysílání v rádiu… už nás tolik netrápí situace jinde ve světě, ale dávají nám zabrat pojmy jako rozpočtový deficit, strukturální fondy, euroto a eurotamto! Se svěšenou hlavou nad tím, že peníze nemáme ani my a dokonce už ani stát odcházíme rezignovaně do kuchyně hodit na plotnu tři nohy párků. Pak už je nám nějaká dieta úplně ukradená a rádi si pobrečíme u těžkých osudů těch hodných lékařů a sestřiček. V půl desáté večer nás ze série mikrospánků vytrhnou děti a po kontrole, jestli mají vyčištěné zuby, padáme do postele aniž by nás napadlo vyčistit si zuby též.
Tolik k chodu běžné domácnosti, která by jistě mnohem lépe fungovala, kdyby člověk nevydal půlku své denní energie na neustálý údiv a objevy ve své paměti kvůli nemilosrdnému diktátu zpravodajství. A teď si představte, jak těžké to má běžný student vysoké školy, který vynakládá celodenní energii pouze na to, aby se tvářil, že rozumí, co mu přednášející říká! Ale o tom, proč se na vysokou chodí jenom občas, napíšu zase příště…