Hodnota vzdělání českého lidu zažívá již mnoho let těžké rány. Dříve mohli studovat jen ti, co se řádně chovali a dnes, asi jako kompenzace za újmy způsobené na rodičích, studují téměř všichni. Kde je ta pověstná zlatá střední cesta, která ve svém doslovném výkladu vyzdvihává ideální stav, kdy by více jak polovině národa stačila střední škola?
Můj první den na vysoké škole byl protkán opojnou vůní mého vlastního pocitu samolibosti, která bohužel brzy vyčichla. První hodinu jsem si ještě dostatečně povznesen vyslechl vzletná slova vedoucího katedry o tom, jak jsme skvělí, že tu sedíme a že sem se dostane pouze ten vrchol inteligence! Tehdy jsem samozřejmě panu docentovi bezmezně věřil, protože kdo by si nechal odpírat med kolem huby… Po čase ovšem přišel den a já poznal to, co nás učili už na základní škole – a to, že každá hora má svůj vrchol, jenže Milešovka ho má o něco níž, než Mont Blanc. Pochopil jsem, že spadám do toho absolutního průměru, kteří se plouží po chodbách od nikud nikam a jen doufají, že tahle jejich cesta po chodbách pátého patra nebude poslední. Jak tvrdil Ivan Medek, průměr ve společnosti je vždycky spíše podprůměr. A to je podle mě geniální myšlenka od úžasného myslitele, ve které je řečeno vše o sociálně-intelektuální skladbě dnešní studentské obce vysokých škol. Nechci se pouštět do monologů/dialogů/trialogů a dalších logů ohledně financování vysokých škol či školného, ale nemohu se zbavit pocitu, že se ze vznešeného prostředí, o kterém jsem měl úplně jiné představy staly jen bezduché chodby, po kterých chodí šedá masa lidí, z níž jednou za čas vysvitne nějaká hvěždička. Samozřejmě je povinností každého vysokoškolského studenta se cítit tím privilegovaným a jedinečným, který vnímá tu rozmanitost akademické obce. Ale to je hloupost a my všichni, řádně semletí tímto systémem, si jen lžeme do kapsy. Dávno pryč jsou doby, kdy měl kantor kolem sebe skupinku deseti lidí, kteří ho duševně následovali a on pro ně byl osobností. Dnes je to odosobněné prostředí, kde se nikdo nezná jménem a pokud nepřijdete o deset minut dřív, tak si v posluchárně pro dvě stovky lidí nemáte ani kam sednout. Moje osobní příhoda může jen dokreslit stav, kdy chcou vysoké školy každého studenta, protože jim za něj dá stát peníze – po roce a půl co jsem se rozhodl, že už prostě nebudu chodit na jeden obor, se mi uráčili poslat dopis, že mě vyhazují… po třech semestrech s celkovým počtem nula kreditů na mém kontě, ale s celkem slušnou částkou za studenta, i když neaktivního, na kontě jejich.
Po tomto zevrubném nástinu toho, jak se cítí každý druhý student terciálního vzdělávání si jen musím položit další otázku, proč to tak je? Proč musím být součástí systému, který ve mě evokuje utopické romány o moderní odosobněné společnosti? Já osobně musím být součástí tohoto systému, protože mi nic nejde a nic neumím, tak musím mít diplom na to, že jsem vhodným člověkem, aby mě posadili do openspaceového pracoviště a já tam dalších třicet let vytvářel hodnoty. Ostatně pro to mám jen ty nejlepší předpoklady a dnešní trh to jednoznačně dokazuje tím, že nehledí na to, co je na onom diplomu napsáno, pokud ho opravdu mám. Ten papír totiž funguje jako důkaz toho, že moc dobře vím, jak to v takových kolosech jako je firma, kde se ucházím o práci, funguje. Musím, lidově řečeno, držet hubu a krok a hlavně moc nevybočovat z řady. Pokud budu dostatečně dlouho poslušným člověkem, který nic nekazí, tak na mě dopadne tzv. Peterův princip a mám reálnou šanci, že v padesáti letech budu ten debilní šéf, ze kterého si podřízení dělají legraci, protože zcela prokazatelně jsem na pozici, na kterou nestačím.
Můj názor je takový, že dnešní situace vznikla v turbulentních devadesátých letech, kdy vznikalo všeho dost a nikdo nic nekontroloval… Bohužel i v oblasti školství, takže se můžeme potkat se stovkami středních škol, mezi kterými jsou propastné rozdíly v kvalitě a taktéž i desítkami vysokých škol, mezi nimiž se dají s trochou nadsázky najít i takové, kde stačí přiložit k přihlášce stranickou legitimaci a složenku a diplom vám přijde poštou. Střední školství se tím dostalo do situace, ve které je dnes, kdy je zcela neprávem označováno jako jakési podřadné a když má někdo maturitu, tak se klepe strachy nad představou, že si půjde sednout do Tesca na pokladnu. I takové kvalitní a specializované školy jako ,,strojárny” či ,,hotelovky” byly pod náporem ze strany zaměstnavatelů degradovány pouze na předstupeň pro Vysoká učení technická či Vysoké školy cestovního ruchu. Maturita se zkrátka stala nedůvěryhodným listem papíru, který lze získat mnoha způsoby a po dvou letech praxe se státními maturitami její důvěryhodnost klesla snad ještě níž.
Závěrem bych snad jen dodal, že nejlepším ukazatelem trendu nutnosti vlastnit vysokoškolský diplom, je vaše vlastní paměť. Když vám bylo okolo dvaceti – pětadvaceti let, většina z vás, případně z vašich tehdejších přátel jistě už pracovala. Dnes je to spíše vyjímkou a každý z mladých lidí hledá to své osobní štěstí na akademické půdě, kde se (a je to velká škoda) většina z nich trápí a studium jim nesedí, ale pokud si to nevysedí, tak nemají moc dobré vyhlídky na budoucí roky jejich produktivního života. Ty ostatně nejsou vůbec dobré ani pro ty ,,učené”…