Podle známého latinského původu slova republika (Res publica – věc veřejná) by mělo být samozřejmostí, že se občané aktivně podílejí na rozkvětu svého státu. Ať už přímo sami občané, nebo politici, kteří jsou těmi občany voleni. A ouha! Už dlouhou dobu se nemohu zbavit pocitu, že občané nemají svůj stát rádi a politici se taky nijak zvlášť nesnaží tento stav vylepšit. A co víc – při letmém odposlechu klasických hospodských debat se dozvídáme krutou novinku! Mnoho běžných občanů (což je taky sám o sobě podivný termín) se snad domnívá, že politici nejsou občané jako ostatní. A to je ta věc proč píšu tento článek.
Prvotní myšlenka tohoto ražení, jako jestli je politik někdo jiný, než ti lidé, se kterými jezdívám po Brně šalinou, se vynořila v průběhu volební kampaně na prezidentský post. Při pohledu na usměvavé pány a dámy, mi trne úsměv ihned poté, co se z jejich plakátů dozvídám tak zásadní informace, jakou je například sdělení: ,,Žiju tu s vámi!” Chtěl bych teď odhlédnout od toho, jestli je toto lakonické sdělení dostatečnou kvalifikací pro prezidentování, či jak se vyznačuje takový ,,prezident do nepohody”. Při použití selského rozumu, kterým by snad měl oplývat onen mýtický běžný občan, je přece zcela logické, že tu politici žijí s námi! Protože politik je tu přece od toho, aby rozhodoval o věcech, které běžné občany trápí. A proto ho běžní občané volí. Aby reprezentoval jejich zájmy. Selským rozumem je proto absolutně jasné, že dobrý politik je vlastně oním běžným občanem… Anebo ne?
Myslím, že mnoho běžných občanů neumí být dobrými politiky a dobří politici zase neumí být běžnými občany. Teď by mohli ti znalejší čtenáři vytáhnout třeba krásný příklad toho, že to do jisté míry jde – Švýcarsko! A jsme u toho… Švýcarsko je zcela ojedinělý koncept, který je nepřenositelný kamkoliv jinam, ale hlavně funguje bez výraznějších změn už takřka osm stovek let. My jsme zatím prošli vývojem celkem znatelným a díky němu se z politiky stala absolutně odtržená disciplína. Ale já to do jisté míry chápu… Tolik postů, které je třeba obsadit, tolik možností k výdělku jen za to, že zvednou ruku! A když náhodou řeší něco ve veřejném zájmu, tak tam lítají čísla s tolika nulami, že by z toho zmagořil kdekdo.
Jenže se kvůli tomu dostávají moderní státy do poměrně prekérní situace. Politici totiž sedí nahoře a rozhodují o mnoha věcech, o kterých zákonitě nemohou nic moc vědět a tak spoléhají na doporučení odborníků, kteří mají také svoje hypotéky a není na ně narozdíl od poslanců vidět, takže se může lehce stát, že se například zmýlí. Mýliti se je lidské, že? A tak odcházejí vrcholní politikové spát s pocitem, že schválili něco pro lidi a ještě jim z toho nějaká ta korunka taky padla. Když potom zjistí, že jejich rozhodnutí nebylo pro lidi moc výhodné, a že jim z toho tím pádem opět padla korunka neprávem, tak nastává problém, kterých máme po celé evropě spoustu… Občané nadávají na politiku, že neplní jejich požadavky a politikové neví jak z toho ven, protože kromě své lavice neznají vlastně nic jiného, ale jsou nuceni rozhodovat o všem. Od regulace kouření, přes finance, zdravotnictví až po zahraniční politiku. Přičemž ti chudáci jsou vlastně obyčejnými lidmi, protože tak jako já či vy, chcou mít spokojený život a pár peněz. Stejně jako my, běžní lidé, nerozumí tomu o čem rozhodují, ale teče jim pod rukama tolik cifer, že se přestali orientovat i v tom, kolik stojí máslo.
Tento článek nemá být nějakou obhajobou ubohého stavu naší politiky a ani neměl poskytnout můj postoj k řešení tohoto problému. Mělo to být jen zamyšlení nad tím, jestli jsou politici běžní občané a pokud ne, tak proč…